Připravila: Viktorka Káčerková, 25.8.2025
Každý rok se s nadací vydáváme na společnou dovolenou. Už se z toho stala krásná tradice, na kterou se všichni celý rok těšíme. Je to čas, kdy si odpočineme, načerpáme energii a hlavně jsme spolu – jako jedna velká rodina. Vždycky jsme jezdili autobusem, většinou někam do Itálie nebo Chorvatska. Letos jsem ale už od začátku cítila, že to bude jiné. A taky že bylo.
Poprvé jsme nejeli autobusem, ale letěli letadlem. Pro spoustu lidí to nebyla žádná novinka, ale já jsem letěla úplně poprvé v životě. Upřímně přiznávám, že jsem měla trochu obavy – přece jenom je to něco nového. Ale jakmile jsme se vznesli do oblak, měla jsem pocit, že se mi otevírá nový svět. Bylo to super. Ten pocit, když se díváš dolů z okýnka a před sebou máš týden plný zážitků. V tu chvíli jsem věděla, že tahle dovolená bude opravdu výjimečná.
A nebyla to jen cesta – i samotná destinace byla jiná. Ne Itálie, ne Chorvatsko, ale Turecko. Jakmile jsme dorazili na hotel, viděla jsem, že jsem se nemýlila. Krásné prostředí, moře, ke kterému jsme měli možnost jezdit dopravou, bazény, jídlo, program… všechno působilo úplně jinak než na předchozích dovolených. Bylo v tom něco kouzelného.
Seznámení s animátory
Velkou součástí našeho pobytu byl animační tým. Byli úžasní – přátelští, veselí, pořád usměvaví a připravení nás zapojit do nejrůznějších aktivit. Nikdy jsem nezažila, že by se někdo tak rychle stal součástí naší party. Někteří z nás se k nim přidávali na tanečky, jiní chodili na různé hry a soutěže. Mladší děti si užívaly moře a skluzavky, starší se zapojovali do programu. Já osobně jsem se s animátory hodně sblížila – ráno jsem dokonce vstávala dřív jen proto, abych si s nimi mohla zatancovat.
Program
Každý den byl něčím výjimečný. Hráli jsme šipky, volejbal, vodní pólo, chodili na břišní tance. Bylo tolik možností, že se člověk ani nestihl nudit. Hodně času jsme trávili společně jako parta – smáli jsme a užívali si každou chvíli.
Večery měly svoje kouzlo. Hotel připravoval program na podiu – karaoke, soutěže, taneční vystoupení. My jsme tam samozřejmě nechyběli. Dokonce jsme se i sami zapojovali – jednou jsme zpívali karaoke, Filip, i přes to, že nechtěl, soutěžil v Miss Hotel, potom i mamka Lenka Törkelová. A nejen že soutěžila, ona dokonce vyhrála! A právě v ten den jsme s ní oslavili její narozeniny. Bylo to nádherné…..radost, přátelství a zážitky, na který se jen tak nezapomíná.
Turecký den
Úterý pro mě zůstane navždy zvláštní. V hotelu se totiž konal turecký den. Celý areál se změnil – hudba, výzdoby, ochutnávka makronek a taneční vystoupení. Bylo krásné sledovat, jak se hotel snaží přiblížit nám svou kulturu, a my jsme u toho mohli být.
Společná večeře
Jeden večer jsme měli možnost sejít se úplně všichni z nadace u jednoho stolu, který zajistila mamka Květa Vidláková, co nás měla všechny na povel. Bylo nás hodně, ale i tak to působilo strašně blízce a rodinně. Seděli jsme, povídali si, smáli se a jedli. A v tu chvíli jsem si uvědomila jednu věc… že nadace není jen spolek nebo organizace. Nadace je moje rodina. A že až jednou vyjdu z její náruče, neumím si představit, že bych bez ní byla. Byla to silná chvíle, za kterou jsem moc vděčná.
Loučení a last day
A pak přišel poslední den. Loučení. To, čeho jsem se bála už od začátku. Obešli jsme všechny animátory a dali jim náramky. Nebyl to jen malý dárek – byl to symbol toho, co jsme spolu zažili. I po návratu domů jsem ten náramek pořád nosila. Měl pro mě obrovskou hodnotu. Spojoval mě s těmi dny, s těmi lidmi, s tou atmosférou. A když jsem ho nedávno ztratila, bylo mi to líto. Najednou jsem si uvědomila, jak velký význam může mít i taková maličkost.
Kromě náramků jsme měli i stejná trička. Bylo krásné, když jsme je měli na sobě všichni – působilo to, jako bychom byli jeden tým. A vlastně to tak i je. Loučení na letišti bylo ale také velmi silné, protože vidět se s těmito lidmi jen jednou za rok je vážně málo. Je to tak, že někoho objímáš s pocitem, že ho buď nikdy neuvidíš anebo zase až za rok…
Moje pocity
Tahle dovolená byla jiná než všechny předchozí. Byla jedinečná, výjimečná a pro mě osobně nesmírně důležitá. Nešlo jen o moře, hotel nebo program. Šlo o lidi, o rodinu a o zážitky, které nás spojily. Hodně mi to dalo – zlepšila jsem si angličtinu, poznala nové kamarády, získala spoustu vzpomínek.
Bylo mi hrozně líto, když jsme odjížděli. Už teď mi to chybí a vím, že mi to bude chybět ještě dlouho. Ale zároveň jsem neskutečně vděčná, že jsem to mohla zažít. Moc ráda bych se na to stejné místo vrátila ve stejné sestavě, ale vím, že to není jednoduché.
Poděkování
Na závěr chci říct jedno velké děkuji. Děkuji Terce a všem, kteří pro nás tuhle dovolenou připravili. Děkuji celé nadaci, která je pro mě víc než jen organizace – je to moje rodina. Děkuji za to, že díky vám zažívám okamžiky, které mi zůstanou v srdci už navždy.
A protože to všechno bylo tak silné, že to nešlo nechat jen v hlavě, napsala jsem o tom i krátkou píseň. Je to takový kousek mých vzpomínek, mých pocitů a mé radosti i smutku z loučení. Třeba ji někdy uslyšíte na velkých podiích. 😉
Smích u bazénu, chvíle, co hřejou,
fotky, co nikdy nezestárnou.
Byli jsme spolu, jak kdyby čas stál,
a najednou přišlo to „musím jít dál“.
Objali jsme se a svět se zastavil,
slzy nám říkaly víc než tisíc slov.
Nevím, jestli vás znovu potkám,
ale doufám, že ano.
Loučení bolí, a přesto je krásný,
protože bez toho by vše bylo úplně prázdný.
Vzpomínky nosím jak náramek na ruce,
každý kontakt, každý úsměv mě vrací zpátky.
I když jste teď od sebe daleko,
v srdci vás mám pořád nablízku.
Možná jednou znova,
možná jinde, možná jinak.
Ale ten okamžik,
ten už mi nikdo nevezme.
A když zavřu oči,
vidím nás tam znova,
smějeme se, objímáme,
a čas nemá slova.
Viki Káčerková